» Témata » Výchova dětí

Ať společně vzkvétají rodiče
i jejich potomstvo

"Dostal jsem opakovaně dotaz od několika žen v domácnosti, které se starají o své malé děti - co taková maminka pečující o svou ratolest... a toužící po blahodárné citlivé atmosféře pro sebe i své děti... co taková maminka  má učinit potom, kdy jí »ujedou nervy« a jedná vůči svému potomkovi vzteklým způsobem, který ji zpětně mrzí?"

"Co má tedy udělat rodič, který se zpětně trápí tím, jak se ke svému dítěti zachoval?"

"Klíčové je odpuštění - bez odpuštění není blahodárné atmosféry..."

"Tím odpuštěním ale pravděpodobně nemíříš k tomu, že by maminka měla po dítěti chtít - aby to dítě snad odpustilo své mamce... Pravděpodobně naopak směřuješ k tomu, aby maminka odpustila sama sobě... Je to tak?"

"Ano... je to přesně tak.

Kdykoliv v lidském životě dojde na kouzlo odpouštění... je především potřeba - aby jedinec odpustil sám sobě.

Dokonce i pokud si člověk myslí, že by měl odpustit druhým... v případě, že se od druhých dočkal nějakého ublížení či křivdy... i v takovém případě daný člověk potřebuje spíše - odpustit sám sobě... odpustit sám sobě například to, že se nedokázal ublížení či křivdě ze strany druhých bránit... nebo že tomu nedokázal předcházet. V prvé řadě v tu chvíli odpouští člověk sám sobě. Pokud nepromine sám sobě, že nechal na své osobě bezpráví dopustit - potom se mu nepodaří prominout těm, kteří mu to učinili. A naopak - přijme-li především sám sebe a své vlastní "nedokonalosti"... potom už se v jeho nitru odpuštění směrem k druhým zrodí víceméně samovolně.

A stejné je to, když si lidská bytost myslí, že ona sama ublížila někomu dalšímu - například svému dítěti. Pokud maminka odpustí sama sobě... potom už nutně nepotřebuje, aby navíc její dítě odpustilo ze sebe směrem k ní.

Klíč ke zdravé milující rodinné atmosféře - je v tomto případě, pokud se domnívám, že jsem ve vztahu k druhým selhal - prominout sám sobě."

"A co by takové mamince pomohlo, aby si zpětně prominula."

"Ať to bere jako hru na odpuštění... a ať v té hře uplatňuje a rozvíjí svou psychologickou kreativitu. Ať zkouší formou pokusu a omylu zjistit, co jí přináší skutečnou úlevu a soběodpuštění... a co naopak v dané situaci nepomáhá. Je to jako když se člověk učí jezdit na kole nebo plavat či vařit - hledá způsoby, které jej naplňují... akorát teď si maminka (nebo klidně i tatínek) osvojuje ne jízdu na kole, nýbrž soběodpouštění. Je to živá zábava.

Může například zkusit říci dítěti: »Promiň - včera jsem to zvorala. Chovala jsem se vztekle a nelíbí se mi to. Ráda bych to uměla líp. Odpusť mi to prosím.« Ale důležité je, aby to říkala jako součást procesu, kdy odpouští sama sobě. To znamená, že neočekává od dítěte, že ji dítě zachrání... naopak - jenom mu něco říká a sleduje sama na sobě, jestli se jí u toho uleví. Když se jí uleví - je vše, jak má být. Z tohoto důvodu může říci podobná slova (zvorala jsem to, promiň prosím...) i malému tříměsíčnímu nemluvňátku. Ve skutečnosti to totiž říká sama sobě, aby prominula sama sobě... a znovuobjevila tu naději - že příště to bude třeba o fousek lepší... a že má smysl, že svou rodinnou vizi po krůčkách utváří.

Možná některé mamince pomůže, když sama před sebou uzná a uctí, co vše již pro své dítě vykonala - vyživovala jej přeci uvnitř svého těla a porodila jej... to už jí nikdo nikdy nevezme... a už jen toto samotné vědomí je dostatečné k tomu, aby na sebe byla nadosmrti hrdá. (A je úplně jedno, jak porod probíhal - jestli to bylo nebo nebylo podle něčích představ... a jak moc při tom asistovala lékařská věda a personál. Každá forma narození dítěte je zázrak - za který může být žena sama sobě vděčná.) (A zrovna tak je jedno, jestli ji lékaři během těhotenství tvrdili, že její tělo nezvládá něco dítěti poskytovat - nehledě na »tvrdé skóre«, které by lékař ženě udělil - každé těhotenství je třeba ctít... a každé těhotenství je ve skutečnosti nedocenitelné.) Pokud si tedy žena uvědomí, že tím, že má doma dítě - už dávno vyhrála... a je pro svůj úspěch hodna úcty - možná jí to pomůže, aby si odpustila nějaké z pohledu zázraku těhotenství a zázraku porodu nepodstatné drobnosti."

"A co když se některé ženě nepodařilo otěhotnět a má doma adoptované dítě nebo dítě v pěstounské péči?"

"Kolik žen se může pochlubit tím, že se odevzdaly výchově dítěte, které porodila jiná žena? - i toto je přeci zázrak lidství a důvod k obrovské hrdosti, která by mohla pomoci adoptivní mamince (i tatínkovi) odpustit si takzvané nedokonalosti jejich vlastního chování."

"Je ještě něco, co by mohlo někomu pomoci, aby si prominul svá pochybení v rodičovské péči?"

"Ano, je. Člověk si může uvědomit, že když se učí odpouštět sám sobě - když s tím experimentuje - slouží zároveň jako konstruktivní vzor pro své potomky. Když rodič odpustí sám sobě - inspiruje totiž zároveň své děti, aby sami sobě také odpustily - a investovali tak do svého dlouhodobého psychického zdraví.

Protože i syn nebo dcera tohoto člověka se během svého života dopustí mnohých chyb, které si budou potřebovat prominout... a pokud to dokáže hravě a živě uskutečňovat i jejich rodič vůči svým vlastním rodičovským pokleskům... potom se budou jeho potomci mít odkud přiučit - a přijdou snáz, jak na to... než kdyby to museli odhalit »z nuly«, pokud by tato moudrost nebyla známa ani jejich rodičům.

Vědomí, že pokaždé, když se člověku podaří si odpustit... pomáhá tím jako rodič svému dítěti, aby i ono dokázalo odpustit sobě, až to bude potřebovat - toto vědomí poslouží mnohým lidem jako výborná motivace to zkoušet."

"A jak poznám, že jsem si prominul?"

"Uleví se Ti. Bez námahy, stresu, soustředění - se Ti samovolně uleví... takže když potom vzpomínáš na minulou chybu, už Ti Tvá vzpomínka nepřináší trápení... nýbrž se Ti Tvá vzpomínka na to, co sis odpustil - děje v poklidném duchu."

"Výborně.


Ale ještě mě napadá ke všemu výše zmíněnému - co třeba taková žena, která by ráda měla děti a vychovávala je... ale které se nedaří dlouhá léta otěhotnět... a adopce či pěstounství se jí absolvovat nechce... - Co když se tím, že se jí nedaří otěhotnět, trápí... a připadá si jako méněcenná?
"

"Možná to zní na první pohled trochu drsně - ale takové ženě bych doporučil, ať si mezi zdejšími tématy přečte pojednání o závislostech...

Představa, že člověk nemůže být šťastný, protože nemá vlastní potomstvo - a šťastný bude teprve, až se mu podaří založit rodinu a bude se starat o své děti - taková představa je forma závislosti... a ve skutečnosti nepřináší pro člověka, který tomu postoji propadl, ani pro jeho okolí nic dobrého.

Těhotenství a porod je sice zázrak, za který může být žena na sebe nadosmrti hrdá... na druhou stranu tento zázrak nečiní ženu, která jej prožila, o nic lepší nebo horší a o nic hodnotnější nebo méněcennější - než ženu, která těhotenství, porod a péči o děti neprožila.

Žena, která nemá děti nebo nemůže otěhotnět a vyčítá si to... si to potřebuje - sama sobě odpustit. Potřebuje být šťastná taková, jaká je - právě teď - aniž by musela nějaké své domnělé nedostatky měnit.

Ale pozor, žena která si vyčítá, že nemá potomstvo - by se neměla snažit se těchto výčitek zbavit. Právě naopak - stačí, když si zkusí prominout to, že má výčitky. I to k ní patří... své sklony propadat chmurám může tedy přijmout - a odpustit si, že takové sklony nyní má. Je, jaká je.

Ve skutečnosti každý člověk může být na sebe neskonale hrdý už jenom z toho titulu - že je... že existuje... že se narodil. Už to je vítěství, které člověku nikdo nikdy nevezme. Ano, někdo se po narození vydá cestou, kterou sám na sobě později odsuzuje.... nebo kterou odsuzují jiní... A někdo se naopak vydá cestou, kterou sám na sobě později uznává... nebo kterou uznávají jiní... to ale nic nemění na tom - že každý může být neskonale hrdý už jenom za to, že žije. Že tuto lidskou existenci podstupuje. Už to je zásadní důvod k tomu, že je každý člověk hoden úcty. Možná, že toto vědomí pomůže ženě, která nemůže otěhotnět... nebo lidem, kteří nemají děti - aby si odpustili, že jsou, jací jsou. Aby si prominuli, že to zrovna berou tak, jak to berou. Ať už zrovna prožívají cokoliv - oni jsou úžasní už jenom proto, že žijí... že se jim kdysi podařilo se narodit."

"To zní zajímavě.


Mám ještě jednu otázku - občas se mi jako muži a partnerovi své ženy stává... že přijdu domů z práce... a vidím, jak je má manželka unavená a podrážděná... a začnu jí neuctivě předhazovat - jak to doma s dětmi nezvládá. Ale potom mě to zpětně mrzí... neboť bych rád byl milujícím a chápavým partnerem.

Co mi může pomoci si odpustit - když ujedou nervy mně jako otci rodiny?"

"Stačí - když výše popsané odpouštěcí hry adaptuješ na svá osobní témata.

Můžeš zkusit říci své ženě: »Promiň... zvoral jsem to, rád bych to dokázal příště líp. Odpusť mi prosím.« ... Ale důležité je, že tu nejde o to, vynutit si odpuštění na své ženě. Naopak - opět to »promiň, zvoral jsem to...« - říkáš především pro sebe... a pozoruješ, jestli se Ti u toho uleví. Když sám sobě promineš - není třeba, aby Ti prominula manželka.

Dále můžeš zkusit být hrdý na všechny ty okamžiky - kdy jsi se své ženy zastal... kdy jsi jí pomohl... a podpořil ji. Tvůj vděk za vše, co jsi pro svou ženu už udělal - prospívá. A také můžeš být vděčný za všechny ty chvíle, které jste si už společně prošli... a které Vás mohly rozdělit - ale namísto toho Vás spojily. To by mohlo pomoci sám sobě prominout.

Dále si zkus uvědomit, že pokaždé - když se Ti podaří odpustit sám sobě... inspiruješ tím i svou ženu, aby si také odpustila, když potřebuje... a tím velmi pomáháte svým dětem, aby si také uměly odpustit, co si potřebují odpustit - a byly tak naplněné, šťastné a svobodné... už jenom z té podstaty, že jsou. To, že vlastním sebeodpuštěním podporuješ i svou ženu a své děti - je opravdu dobrá motivace dopřát prominutí i sobě samému.

A vlastně tím pomáháš volně se nadechnout i celému světu. :-)"

"Možná by se nyní hodilo navázat následovně...

Jeden můj kamarád poskytl tento námět ke zpracování: »Partnerský pár žije nějakou dobu bez dětí - ale potom do života tohoto páru vstoupí děti, což partnery vyruší z komfortní zóny a vyvstanou nevyřešené problémy. Někdo se rozejde, někoho to stmelí...«

Co bys k tomu řekl?"

"Vidím v tom opět otázku odpuštění sobě samému... a také související otázku vlastní přirozenosti a vnitřní svobody.

Mnoho lidí, kteří si nyní zakládají rodiny - si před pár desítkami let procházeli »hektickým dětstvím«, kdy neměli prostor si věci v klidu prožít, urovnat a prominout. Neměli prostor rozvíjet sebe sama a vlastní jedinečnost - jejich skutečné já nebylo respektováno - v mnoha situacích byli manipulativně nuceni se uměle přizpůsobovat afektovanému mínění druhých.

Dnes jsou již tito jedinci takzvaně »dospělí«... ale dorostli a uzráli za cenu potlačení vlastní vděčnosti vůči sobě samým... a za cenu přizpůsobení vlastní originality a tužeb nesmyslným společenským požadavkům.

Tito lidé si našli své místo v životě druhých... a našli si své místo v partnerském vztahu - to místo je ale polomrtvé, neboť stojí na neúctě k sobě samému.

Lidé cítí rigidní prázdnotu a tuší, že by bylo záhodno se nějak oživit... a vrátit svým dnům hravou jiskru. Myslí si tedy, že by měli být jiní, než jací jsou právě teď... a snaží se být jiní. (Což je trochu omyl.)

Potom se takovým lidem narodí dítě - což tyto čerstvé rodiče nanovo konfrontuje se všemi jejich kdysi potlačenými pocity. Dokud se dítě vyvíjí v těle matky, jsou nastávající matka i otec konfrontováni s potlačenými pocity z doby jejich vlastního někdejšího prenatálního vývoje. Když se jejich potomek narodí, jsou jeho rodiče konfrontováni s jejich potlačenými pocity z doby jejich vlastního porodu. S jejich jednoletým potomkem u rodičů vyvstávají podvědomé pochody z období, kdy jim samotným byl kdysi jeden rok. Když jsou jejich dítěti dva roky - přichází na oba rodiče pocity z doby, kdy jim samotným bývaly dva roky... a tak dále.

A do toho mají tito rodiče podvědomý pocit, že by měli být jiní, než jací jsou. Mají pocit, že něco ztratili a dokud to nenajdou, nemohou být šťastní. Pokud v nich zvítězí tento pocit polomrtvosti a potřeby nutně něco změnit - potom nespokojeně opouští jeden partner druhého partnera, aby šel hledat své štěstí jinam... a rodina se rozpadne. Partner, který nazlobeně opustí rodinu, může být hnán pocitem, že kdysi něco pozbyl - co mu teď chybí - a že to musí jít objevit jinam, než kde je teď.

Co s tím?

Mohlo by se zdát, že říkám, že dnešní rodiče prošli chybným dětstvím a měli by zbořit základy, na kterých stojí... a vystavět základy nové. Toto zdání však klame... opak je pravdou - tito rodiče především potřebují sami na sobě přijmout, že holt mají takovou minulost, jakou mají. Potřebují sami sobě prominout, že si kdysi procházeli »hektickým dětstvím«... potřebují sami sobě odpustit, že byli nuceni leccos potlačit a že je to dosud ovlivňuje. Potřebují sobě prominout, že jsou lecčím nepříjemným ovlivnění. Potřebují zkusit připustit, že ač jsou lecčím ovlivněni - že stačí, jací jsou právě teď. Že nepotřebují být jiní. Že bohatě dostačují všemu takoví, jací zrovna jsou - ať už si prošli čímkoliv... a ať už to v nich zanechalo jakoukoliv stopu.

Víš, co je pointa celého odpuštění a celého tohoto hovoru o výchově dětí?

Pokud se snažíš si něco odpustit a nedaří se Ti to... potom si můžeš odpustit - že se Ti nedaří odpouštět.

Vážně nepotřebuješ umět nic z toho, co neumíš... a vážně pouze to, co umíš, je dostatečné k tomu, abys byl. Jsi takový, jaký jsi.

Pokud člověk s tímto experimentuje - potom přijme i sebe... i svého partnera... i své děti... a zůstane s nimi, pokud jej to k nim přitahuje. (Nebo je třeba opustí... ale ne ve vzteku nebo v nespokojenosti... ale v naprosté blaženosti... pokud jej tato přítomná bezpodmínečná blaženost vede jinam.)"

Sdílejte nebo si vytiskněte: